Možná na tebe jednoho dne zapomenu… Kdo ví, možná se mi jednoho dne podaří usnout bez rituálu, kdy se nejprve podívám na tvou fotku, nebo moje ranní myšlenky už nebudou vždy začínat tebou. Možná jednou naše vzpomínky vyblednou a já už nebudu všude cítit tvou vůni.
Možná mi jednoho dne detaily našeho setkání, našeho prvního polibku, našeho poprvé vyblednou z paměti.
Kdo ví, možná jednoho dne budu moci vyprávět náš příběh, aniž by se mi oči naplnily slzami, nebo poslouchat naši hudbu, aniž by mě zaplavil smutek. Kdyby jen existoval lék na zapomínání věcí, všechno by bylo jednodušší, ale realita je mnohem složitější a paměť trvá na tom, aby se srdce vrátilo tam, kde chce být.
Všechny obrázky / Pixabay
Možná z tebe jednoho dne nebude nic víc než obyčejná postava mezi všemi lidmi, které jsem potkal a kteří poznamenali můj život, ale kteří už nic nemění. Možná budu mít problém si vzpomenout na vaše jméno, když vyprávím anekdotu z naší minulosti.
Vím, že jednoho dne mi z paměti zmizí parfém, tvůj úsměv, vůně tvých vlasů a tvar tvých rukou.
Možná zapomenu i na detaily, jako jestli máš dolíčky nebo barvu očí a jednoho dne mi tvoje oblíbená kapela, tvůj oblíbený film nebo oblíbené jídlo už nebudou nic připomínat. V kontextu mé minulosti nebudeš nic víc než rozostření.
Kdo ví, třeba se jednou naše cesty na ulici zkříží a já se podívám, jestli tě opravdu odněkud znám.
To si budu myslet a možná trochu neohrabaně odolám nutkání otočit se a pozdravit.
Až ten den přijde, zapomenu na tebe, naše vzpomínky, naše příběhy, ale stále si budu pamatovat tento jedinečný způsob, jakým jsi požádal o objetí a způsob, jakým jsi mě držel v náručí. Od tohoto období, kdy jsem byl opravdu šťastný pouze po tvém boku.
Víte, štěstí lze nalézt v těch nejjednodušších věcech v životě a život sám od toho moc nežádá, pouze to, že tyto chvíle prožíváme s intenzitou a upřímností.
Ale mnohokrát jsme tak pohlceni svými vlastními problémy, že si věci zbytečně komplikujeme, abychom si nepřipadali hodni tohoto štěstí. Preferujeme, aby to byla utopie nebo krásná pohádka, kterou si nikdy neuvědomíme, protože lidé jsou z masa a kostí, z chyb a úspěchů, z chyb a vlastností.
Neodpovídají našim představám nebo tomu, co chceme, aby byly, což znamená dokonalé. Takto ztrácíme lidi na cestě, jak je odkládáme jako staré hračky, které nás unavují, a přitom trochu zapomínáme na to, kým jsme.
Paměť může být těžkým společníkem, se kterým se žije, když lpí na minulosti, která postrádá smysl, ale stále nás pronásleduje.
Možná na tebe jednoho dne zapomenu a kdo ví, možná budu moct spát, aniž bych se musel nejprve podívat na tvou fotku, nebo mou první myšlenkou dne už nebudeš ty.
Paměť je jako malá krabička vzpomínek, kterou čas od času otevřeme, abychom znovu prožili okamžik, který zmizel a zanechal za sebou jen touhu.
