Před pár měsíci jsem měl nesmírnou radost z toho, že jsem se stal dědečkem. Narození mého vnuka přineslo do mého života nesmírný zdroj štěstí. Přestože výchova vlastních dětí byla skličující a složitá, zahrnovala mnoho změn a obětí, mít vnoučata je docela jiné. Nikdo, koho znám, nikdy neřekl: „Měl jsem velké sny o budoucnosti, ale moje vnoučata všechno zničila.“
To však neznamená, že neexistují lepší nebo horší způsoby prarodičů ku prospěchu všech. Ve skutečnosti je na toto téma mnoho výzkumů. Zde je krátký průvodce založený na odborných znalostech sociálního vědce o právech a povinnostech prarodičů.
Studie na toto téma ukazují, že stát se prarodičem přináší štěstí z mnoha důvodů. Studie z roku 2016 zjistila, že oblíbeným aspektem být prarodičem je pro téměř 36 % mužů a 42 % žen vzájemná náklonnost, následovaná společnými aktivitami pro 28 % a téměř 24 %.
Pixabay
Rozdíl ve štěstí mezi rodičovstvím a prarodičovstvím začíná zodpovědností. Prarodiče si na rozdíl od rodičů mohou vybrat vhodnou dobu pro trávení času se svými vnoučaty.
Jako prarodiče si můžete dovolit rozmazlovat děti dorty a bonbóny a pak je poslat domů, aby se vypořádaly se vzrušením z cukru. Rozdíl ale souvisí i s věkem: v 50 jsem prostě klidnější než ve 30, což všechno usnadňuje.
Výzkum také zdůrazňuje roli, kterou hraje stárnutí. Studie z roku 2003 o „věkové identitě“, která se týká toho, jak se člověk vnímá z hlediska věku, zkoumala několik stovek prarodičů na středozápadě Spojených států. Tato studie zjistila, že mladší prarodiče měli tendenci se cítit starší než jejich vrstevníci stejného věku, zatímco ti, kteří se stali prarodiči v pozdějším věku, se cítili mladší, a to i po získání zkušeností v této roli.
Literatura o prarodičovství obecně rozlišuje pět typů prarodičů: formálního prarodiče, hravého prarodiče, rezervovaného prarodiče, náhradního prarodiče a moudrého prarodiče. Osobně bych se rád zařadil do té druhé kategorie, a tak bych popsal většinou svého vlastního dědečka. Vždy trval na tom, abych si s ním na zahradě zahrál kroket, a při hlasitém smíchu vždy vyhrál s nemilosrdnou účinností.
Čas od času byl také moudrý.
Jednou jsem se ho zeptal, proč mě nikdy nenechal vyhrát, a on zvážněl. „Člověk nikdy neprojeví slabost v kroketu,“ odpověděl.
Stejně jako můj děd, většina prarodičů věří, že jejich úlohou je také předávat životní lekce. Podle průzkumu AARP z roku 2018 mezi 2 654 prarodiči více než polovina (53 %) diskutovala se svými vnoučaty o morálních otázkách nebo hodnotách. Některá témata byla méně obvyklá než jiná: například pouze 23 % uvedlo, že se cítí dobře při poskytování intimních rad svým vnoučatům.
Zdá se, že většina prarodičů věří, že mají se svými vnoučaty velmi kvalitní pouto. Studie z roku 2002 zjistila, že 57 % prarodičů hodnotilo svůj vztah jako vynikající a 45 % uvedlo, že mají ke svým vnoučatům „velmi blízko“.
Nejvíce zapojení prarodiče mají asi dvaapůlkrát vyšší pravděpodobnost než ti nejméně zapojení, že budou hodnotit svůj vztah jako vynikající. Podle jiné studie předpovídají kvalitu a spokojenost vztahů tři faktory: frekvence kontaktu, účast na aktivitách a angažovanost.
V roce 2007 vědci studovali normy chování prarodičů a identifikovali dvě často zmiňované charakteristiky: „být přítomen“ a „nezasahovat“.
To je však často obtížnější než pouhé „být v přítomnosti“, protože prarodiče téměř vždy zpochybňují způsob, jakým se jejich vlastní děti o své děti starají. Průzkum AARP skutečně zjistil, že pouze čtvrtina prarodičů věří, že rodičovství je dnes lepší než v minulosti.
Na druhou stranu více než tři čtvrtiny (77 %) prarodičů souhlasí nebo silně souhlasí s tvrzením, že „dnešní rodiče jsou ke svým dětem příliš shovívaví“. A je to pravda: není úlohou mého syna nebo mé snachy být ke svému dítěti povolní. To je moje role, děkuji moc.
